Indiánky: Chceme, aby se o (ne)plodnosti mluvilo kdykoliv, třeba i při obědě
Indiánky si daly za cíl mluvit nahlas o neplodnosti a jejich příčinách, protože už měly dost toho, že je to v naší společnosti tabu. Zakladatelky projektu Ann a Káju řeší syndrom PCOS, stejně jako dalších 6-15 % ženské populace. Jde o syndrom, jehož příčinou je hormonální nerovnováha a způsobuje vyšší produkci mužských pohlavních hormonů, nepravidelnou ovulaci a menstruaci a často i neplodnost. S hormonální nerovnováhou jsou spojené také psychické obtíže jako úzkosti či deprese. Ženu, která trpí syndromem PCOS ale nepoznáte na první pohled, jak se často mylně uvádí, každá má jiné příznaky a jiný průběh nemoci. Indiánky chtějí, aby se ženy s PCOS a jinými intimními obtížemi měly na koho obrátit a díky jejich webu našly všechny informace na jednom místě.
Indiánky jsou zatím jediný projekt, který se zabývá syndromem PCOS a dalšími gynekologickými problémy spojenými s neplodností. Proč myslíte, že se o tom začíná mluvit až teď? Je dnešní doba v něčem vhodnější pro otevírání takových témat?
Ann: Myslím si, že jde do velké míry o generační proces. Neplodnost byla tabu ještě v době, kdy jsme byly malé. Nyní dospívá generace dětí, které se narodily v 90. letech, tedy naše generace, a myslím, že ta má obecně jiný pohled na témata, o kterých se dřív nemluvilo. Nemusíme řešit podobné problémy, jako měli naši rodiče a do popředí se dostávají různá opomíjená témata, práva menšin, planeta, ekologie a taky neplodnost. Určitě tomu pomohly i sociální sítě a média.
Kája: Že jde o aktuální téma, je vidět i na letošním finále programu Social Impact Award (který Indiánky vyhrály pozn. red.), kde byl jedním z vítězů projekt NEO.WAY, který taky řeší tabuizované téma ženské intimity. Dál si myslím, že je náš projekt úspěšný proto, že o PCOS mluvíme hodně osobně, což je potřeba, když jdete s takovým tématem ven. S Aničkou jsme se seznámily díky jejímu příspěvku na Facebookové skupině. Kdyby ji ale zveřejnila o tři roky dřív, v době, kdy jsem v sobě PCOS intenzivně řešila a ještě jsem to v sobě neměla vůbec zpracované, asi bych do toho nešla. Protože bych v té době nebyla schopná o tom tak otevřeně mluvit. Možná právě proto, že spoustu žen to v sobě ještě nemá vyřešené, tak s tím doposud žádná nedokázala jít ven.
Zajímá mě vaše cesta od toho, kdy jste si říkali “musím pomoct sama sobě” k “budu pomáhat ostatním”. Kdy jste začaly být natolik v pohodě, abyste zvládly podpořit další ženy?
A: Jak říká Kája, už to máme nějak zpracované, ale jde o celoživotní proces, který má několik fází. Pro lidskou bytost není jednoduché přijmout fakt, že třeba nedosáhne toho, co je pro ostatní zcela samozřejmé a může to vnímat dokonce jako neviditelný handicap. S Kájou za sebou už máme období, které pro nás bylo jen a pouze traumatizující, styděly jsme se a tak dál. Že trpím PCOS jsem věděla asi od třinácti, čtrnácti, ale bála jsem se o svém “překvápku” mluvit a snažila se ho přijmout svépomocí, což bylo těžké. Souviselo to s věkem, s pubertou. Když mi bylo trochu přes dvacet, říkala jsem si “ty jo, pořád se o tom nemluví, to je zvláštní”. Najednou jsem cítila trochu vztek, ale hlavně ohromnou chuť to změnit, otevřela jsem facebookovou skupinu, kde se scházely holky s PCOS a napsala tam, že jsem markeťačka, mám PCOS a mám v hlavě osvětový projekt, jestli by do toho šel někdo se mnou. A ozvala se Kája.
K: Já si taky prošla několika fázemi, z nichž nejdelší byla ta, kdy jsem svůj problém zatlačila do pozadí a neřešila ho. Dlouhé roky jsem brala antikoncepci a tvářila se, že žádným onemocněním netrpím. Znovu jsem to téma otevřela někdy před třemi lety, ale v té době jsem ho ještě neměla zpracované a potřebovala jsem si nejdřív projít samoléčbou. Je to tak, jak říkáš, člověk to musí vždycky nejdřív zpracovat sám v sobě. Když jsem viděla na Facebooku příspěvek Aničky, byl to pro mě aha-moment. Uvědomila jsem si, že i když jsem si to sama v sobě vyřešila, neznamená to, že se na české scéně něco změnilo, pořád se o tom ve veřejném prostoru nemluví. A najednou jsem věděla, že toho projektu chci být součástí.
Jaká komunita kolem vás a vašeho projektu Indiánky vzniká? Jak důležitá je podle vás role takové komunity v životech žen, které se s podobnými problémy potýkají?
A: Hlavní cíl Indiánek je, aby tu nebyly holky, které by si musely projít počátečními traumatizujícími okamžiky samy jako kdysi my. Aby se nestyděly, že se jim něco takového děje a necítily se osaměle. Když si budou o svém onemocnění hledat informace, chceme, aby narazily na náš web, na kterém najdou reálné holky, fotky a příběhy. Chceme být otevřené a dát jim naději – ano, nemusíte mít děti, ale taky můžete, a nebojte, nemusíte mít všechny příznaky, o kterých si přečtete na internetu. Už jen zjištění, že tu jsou další úplně normální, skvělé holky, které jsou na tom stejně, jim může hrozně pomoct. Pocit, že jsi s tou nemocí sama, jsi divná a nikdo ti nerozumí, nepříjemně poznamená tvoje sebevědomí, a někdy celý život. Proto vytváříme a podporujeme komunitu žen s PCOS a jinými intimními problémy. A nakonec i my to celé díky našemu projektu snáz přijímáme.
K: Přesně tak. Pocit, že v tom nejsme samy, nemáme jen my s Aničkou, ale vyplývá to i z feedbacku žen, které už byly na setkání, sledují nás na Facebooku, nebo nám jen vyplnily dotazník. Je vidět, že už jen vědomí, že je nás hodně se stejným problémem, hrozně moc pomáhá.
Jak probíhá práce s vaší komunitou?
A: Komunikace probíhá hlavně online, pravidelně přispíváme na naši stránku na Facebooku a na Instagramu. Přidáváme taky články na náš web, děláme rozhovory s odborníky, píšeme o tom, co pomohlo nám samotným. Pořádáme i osobní setkání, která byla zatím bohužel jen dvě, protože do toho přišel koronavirus. Obě setkání se ale moc vydařila a chceme je dál rozšiřovat, zvažujeme, že je dočasně přesuneme do online prostoru, protože ta setkání jsou úžasná. Cítíte, že jste tam správně, s ostatními ženami řešíte stejné problémy. Je to příjemný pocit, protože jinak většina lidí ani neví, co syndrom PCOS znamená. V současnosti si o něm nemůžete popovídat s kamarádkou, s rodinou a někdy bohužel ani s gynekologem. My to chceme změnit.
K: Na našich setkáních, kde se potkávají všechny věkové kategorie, je vidět, jak se přítomným ženám uleví, že mohou být naprosto otevřené. S kamarádkou a rodinou si o tom možná popovídat můžeš, ale je to jednostranné, protože oni nevědí, čím si procházíš. Na posledním setkání bylo hezké vidět holky, které třeba zrovna pracují na miminku, jak se domlouvaly, že se sejdou v Praze na kafe.
A: Hodně nám taky holky píšou o rady, odkazujeme je na odborníky. Komunita holek s PCOS v Česku vždycky byla, jen je díky našemu projektu vidět a slyšet.
Pro drogerii dm jste vytvořily čaj Rozkvět indiánky, který je vhodný pro ženy s hormonální nerovnováhou. Nyní je k dostání ve všech jejích pobočkách v Česku. Jak k tomu došlo? Plánujete v budoucnu i další podobné produkty?
A: Celé to proběhlo na začátku roku v rámci soutěže dmSTART. S Kájou nám už dlouho chyběl podobný výrobek snadno dostupný v drogeriích, chtěly jsme to změnit a zároveň s jeho pomocí šířit osvětu. Proto jsme po konzultaci s chemiky a bylinkáři připravily čaj Rozkvět indiánky. Celou dobu jsme ale nevěděly, jestli to stihneme v rámci programu Social Impact Award. Teď už to snad můžu říct, ale asi týden před odevzdáním nám dodavatel řekl, že jedna z těch bylin pořád ještě roste na poli a není sklizená. Takže jsme seděly u stolu a modlily se “prosím tě, už dozraj.” Zažily jsme mnoho takových tragikomických momentů, ale spoustu jsme se toho naučily. U čaje rozhodně zůstat nechceme a jsem sama zvědavá, co vymyslíme dalšího.
K: Máme radost, že se díky našemu čaji celý proces osvěty a šíření povědomí o ženských intimních problémech, spojených s hormonální nerovnováhou, urychlil. I prodeje čaje jsou hodně dobré. Je vidět, že něco takového na trhu ženám chybělo.
Jaké máte další plány? Co vás v blízké době čeká?
A: Zmiňovaný čaj Rozkvět indiánky, který je k dostání v dm drogeriích, měl zásah přes milion lidí, což považujeme za ohromný úspěch. Nyní budeme natáčet podcast pro Loono (nezisková organizace, která nabádá mladé lidi k prevenci pozn. red.), na to se moc těšíme. Už jsme měly třeba reklamu zdarma na billboardech a chystáme rozhovory s lidmi, kteří se neplodností zabývají. Nově spolupracujeme s centrem pro léčbu endometriózy v Praze. Chceme se spojit s dalšími odborníky, s fyzioterapeuty, psychology a podobně, abychom na webu měly popsané různé cesty, kterými se může žena vydat. Jiný web, na kterém by byly všechny informace pohromadě, v Česku zatím neexistuje.
K: Hodně si dáváme pozor na informace, které zveřejňujeme, protože jsme určitá autorita a ženy nám věří. Proto je chceme propojovat s lékaři a odborníky, kteří tomu rozumí. Každé tělo je jiné a když píšeme o něčem, co nám osobně pomohlo, neznamená to, že to zabere i jiné ženě. Snažíme se to vždycky zdůraznit. Ale i tak si myslíme, že naše zkušenosti mají velkou vypovídající hodnotu, protože máme stejnou diagnózu. Přece jen taková rada vyzní jinak od někoho, kdo s tím “životním překvápkem” nežije.
Co jste se za rok existence projektu naučily? Co vás překvapilo?
A: Nejvíc mě překvapilo, jak snadné všechno je, když člověk dělá věci a práci srdcem. Příjemné překvapení byl i program Social Impact Award 2020. Najednou jsme se dostaly do komunity lidí, kteří přemýšlí jinak a kde je trochu jiná energie. Připadaly jsme si moc pěkně mezi lidmi, kteří chtějí, aby jejich práce především dávala smysl. Kdyby se každý rozhodl, že bude dělat, co ho baví, tak je na světě krásně, bohužel to tak většina lidí nemá. Taky jsem během Social Impact Award zjistila, kolik věcí ještě nevím, ani třeba ve svém oboru, v marketingu. Připomnělo mi to, že je potřeba se neustále vzdělávat.
K: Přijde mi, že s kýmkoliv se setkáme, máme jen pozitivní odezvu. Vždycky, když jsme měly pocit, že už ne úplně můžeme, tak nám přišel nějaký krásný email, zpráva, která nám dodala sílu k další práci. Překvapilo nás, že k tématu neplodnosti má každý co říct, ať už z vlastní zkušenosti, nebo zprostředkovaně.
Vyhráli jste letošní Social Impact Award. Jaká je vaše zkušenost s programem?
A: Myslím, že porotci to letos vůbec neměli jednoduché. Bylo tam tolik inspirativních lidí, projektů a myšlenek. Účast v programu mě ohromně posunula v pracovním i osobním životě. Uvědomila jsem si, že jsou někde lidi, kteří o věcech přemýšlí jinak, ale vlastně jsou mi v lecčem mnohem bližší než ti, které denně potkávám.
K: Když jsme do programu šly, vůbec jsem nevěděla, co čekat, ale nakonec jsme byly nadšené. Každých čtrnáct dní jsme se účastnily workshopů a pokaždé jsme se moc těšily, až se zase něco dozvíme a popovídáme si s ostatními lidmi, kam za uplynulé dva týdny posunuly své projekty. Byla to skvělá náplň léta a vznikla tam skvělá parta.
A: Myslím, že znalosti a zkušenosti, které jsme v rámci Social Impact Award nasbíraly, se rovnají tak roku práce na plný úvazek. Upřímně se mi po tom bude stýskat, i když to bylo náročné. Pro mladé lidi je to skvělá zkušenost a všem bych ji doporučila. Program pro nás byl zároveň motivací pokračovat. Díky účasti v Social Impact Award jsme si uvědomily, že se nemusíme bát ani pochybovat o tom, že jdeme s projektem tím správným směrem.
V tuto chvíli obě pracujete v marketingu a Indiánky děláte ve volném čase. Kdy se z projektu stane full time job?
K: Doufáme, že co nejdřív.
A: Za mě klidně hned. 🙂 Ale myslíme, že tak příští rok, snad.
V jakém momentě si řeknete, že se o neplodnosti ve společnosti mluví dostatečně?
K: Až se o ní budou lidé bavit bez problému na obědě.